Jsou tu každý rok. Nejstarší táborníci, obyčejně jsou na táboře poněkolikáté. Bývají zkušení, spolehlivý, většinou jsou svému oddílu velkou oporou. Loučení s nimi je jedním z nejdojemnějším táborových obřadů vůbec, leč pravidla jsou neúprosná… A tak každoročně předstoupí na závěrečném nástupu několik kamarádů, kteří již dovršili 15 let a takzvaně “končí jako děti“. Bývají to velmi silné okamžiky. Na jedné straně tábor v pozoru: i ti nejzlobivější se jako zázrakem zklidní, zní kytara a píseň Ročník 47 a všichni cítí dojetí. Na straně druhé svěšené hlavy, slzy v očích, sevřená hrdla a v rukou uhlík z posledního táboráku – talisman, který si naši patnáctiletí odvážejí jako vzpomínku na táborové dětství. S většinou z nich se loučíme jen neradi, a proto je následující rok rádi uvítáme jako praktikanty, mají-li zájem. Letos si uhlík odváželi: Jan Pišna z Kamenice, Lukáš Roupa z Prahy (oba pětinásobní táborníci), Pavel Rosenwald z Nespek (čtyřnásobný táborník) a Petr Havelka z Pyšel (dvojnásobný táborník). Na shledanou kamarádi a nezapomeňte na slova písně Sabino Daňka, při kterých jste uhlík z dětství do života s dojetím přebírali: Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne: „je to dobrý, ještě hoří….“.
Aktualizováno 25. 2. 2013 18:53